Odeslat stránku e-mailem

Navigace

Obsah

Pověsti a báje o Bílé Vodě a okolí

Poutník z Bílé Vody

 
    V jedné staré knize o dějinách Slezska z roku 1711 sepsané zkušenými autory podle doložených listin se píše o Bílé Vodě následující.
    "Ve vsi Bílá Voda na Nisku, míli od Pačkova, je kaplička zasvěcená Panně Marii. K této nevelké kapli směřovaly kroky mnoha poutníků z blízka i daleka. Po převzetí vsi do majetku luteránských pánů však zpustla tak, že v jejich prostorách rostla plevel a křoviny. Po další změně majitelů přešla ves do rukou barona Molditze, který nechal zmíněnou kapli znovu obnovit. Jednoho dne přišel do vsi poutník, který již navštívil mnoho jiných svatých míst, aby i zde trávil čas rozjímáním a motlitbami."
    Jedna z pověstí nám popisuje pravděpodobný průběh celé události.
    Ves Bílá Voda patřila v oněch časech k farnosti Hertwigswald, která byla vzdálená přibližně dvě hodiny chůze. Na místě současného starého hřbitova stála kaple zasvěcená Panně Marii.
    Kaple byla malá a nevelká byla i dřevěná soška světice se svým synem v náručí, která byla umístněna na čestném místě svatostánku. Kaple stojící ve stínu mohutných lip byla místními hojně navštěvována. Zbožně se tu modlili a mnozí prosili o pomoc při nesnázích Pannu Marii, kterou místní nazývali "naše milá paní". Setkávali se tu nemocní i zdraví, mladí i staří, muži i ženy. Dveře kaple byly otevřeny pro všechny a za nedělních odpolední, když slunce pozlatilo svou září střechu a štít, ozýval se z ní zpěv farníků k poctě královny nebes.
    Kolem roku 1600 se však poměry změnily. Boží stánek byl předán protestantům, aby zde mohli mít své bohoslužby. Protestantský kazatel však u místních neuspěl. Lidé ho ignorovali a o nové učení neprojevovali žádný zájem. Kostelík byl při jeho kázáních prázdný a tak brzo svou činnost v Bílé Vodě ukončil.
    Po čase se ubytoval nedaleko kostelíka silný čtyřicátník, který byl svými protestantskými pány pověřen zabránit místním modlit se a rozjímat v kapli. Vesničané se ho báli a vyhýbali se mu, protože je vyháněl z kaple a někteří z nich okusili i rány holí. O kapli se nestaral a ta pomalu pustla.
    Jednoho dne brzo po východu slunce přijela z nedalekého Reichensteinu (Zloty Stok) skupina jezdců. Poručili strážci otevřít kapli, protože zde měli vykonat práci, kterou jim uložil jejich pán a velitel.
    Velitel jezdců náhle promluvil: "Nespěchejme s prací! Dnes je krásný den bez jediného obláčku a do večera máme času dost, abychom té dřevěné sošce odebrali vše, co jí kacíři věnovali. Podívejme se raději po okolí a odpočiňme si předem." Oslovení rádi poslechli svého vůdce, usedli před kaplí a kochali se pohledem na krásnou krajinu.
    Po chvíli se na obloze objevil malý stříbrný obláček, který se stále zvětšoval a stával se temnějším. Zanedlouho pokryl většinu oblohy a zakryl slunce. "Dejme se raději do práce, protože podle mých zkušeností se brzo pořádně rozprší," řekl jeden z jezdců. "Ó, ó," odvětil jeden z odpočívajících,"odkdy se bojíš deště? Ale nalenošili jsme se i tak dost a nyní se dejme do práce, kterou nám nařídili vykonat. Vezmeme sebou i tu dřevěnou sošku, ke které se zdejší blázni zbožně modlí?" "Proč bychom sebou brali kus dřeva?" zvolal s úšklebkem první ,"Dřeva máme doma dost. Ne, jen zlato a stříbro má smysl pro udatné jezdce. To dřevo necháme zdejším bláznům s jejich dubovými palicemi."
    Po tomto rozhovoru jezdci beze všeho ostychu vešli do kaple a začali zde prohlížet shromážděné dary pověšené na zdi kolem zbožňované sošky. Když první z nich začali po nich natahovat ruce uhodil do střechy kaple blesk a oslepil přítomné svým jasem. Střecha nevydržela úder blesku a začala padat dolů. Strážce svatostánku, který to vše pozoroval od vchodu do kaple, byl k smrti vyděšen a v hustém dešti utíkal zpět do svého domova.
    Netrvalo dlouho a znovu bylo nebe modré a bez mráčku. Sluneční jas dodal odvahu strážci kaple a ten popoháněn zvědavostí se šel poohlédnout po jezdcích, kteří se od úderu blesku již před kaplí neobjevili. Po chvilce hledání je našel všechny, ale mrtvé. Na troskách zdi zůstala soška sv. Marie a všechny dary.
    To vše zapůsobilo na protestantského strážce tak, že po vyproštění všech mrtvých si klekl pod uctívanou sošku a dlouho se v zamyšlení modlil. Kolem večera opustil zničenou kapli shrbený dříve nepoznaným žalem a s očima zarudlýma od pláče. Nikdo se neopovážil zeptat se přesvědčeného zastánce nové víry na důvod jeho trápení.
    Uplynula řada týdnů. Strážce kaple nebyl často dlouhé hodiny doma a vesničané ho vídávali zamyšleně sedět mezi troskami svatostánku. Většinu dne trávil zde. Také se velmi změnil. Již dávno se nevysmíval staré víře vesničanů a nechodil se sebevědomě vztyčenou hlavou, ale míval ji svěšenou a jeho rty tiše šeptaly nesrozumitelná slova.
    Jednoho dne prolétla vsí zvěst: strážce kaple není k nalezení a zmizel z Bílé Vody. Čas potvrdil pravdivost zprávy. Pro vesničany se tím však nic nezměnilo. Vstup do kaple jim byl dále zakázán a ta sama měla podlehnout zubu času. Protestantské panstvo co nepřísněji zakázalo jakékoliv pokusy o její opravu.
    Více než dvacetkrát přišlo jaro do našeho kraje, více než dvacetkrát rozkvetly lípy nad zpustošenými ruinami mariánského kostelíka. Tohoto roku 1620 byli protestanti poraženi při bitvě na Bílé hoře a baron von Maltitz , přesvědčený katolík, obdržel mimo jiné pod svou správu i Bílou Vodu. Tak bylo možné opět obnovit mariánskou kapli, jejíž ruiny již skoro zmizely mezi stromy a keři.
    Již v roce 1623 byla obnovená kaple vysvěcena. Jasné tóny zvonů z její věže zvaly návštěvníky zblízka i zdáli k první slavnostní bohoslužbě. A lidé přicházeli ve skupinách, houfech, v zástupech. Všichni se na slavnost oblékli do svých nejlepších šatů. Nápadně se zde vyjímal poutník oblečený v hnědé kutně, která splývala až ke kotníkům. Kolem pasu měl omotán provaz a jeho vážná opálená tvář byla porostlá hustým dlouhým šedým vousem. Jeho zaprášené nohy jen s obtížemi nesly léty ohnuté tělo a při chůzi se proto opíral o dlouhou poutnickou hůl.
    Poutník přišel ke kapli jako jeden z posledních a zůstal proto stát venku před vchodem s mnohými jinými, protože kostelík nebyl dost velký pro početné návštěvníky z celého okolí.
    Přítomní chtěli starému muži uvolnit cestu k oltáři, ale ten s díky poníženě odmítl a tiše řekl, že není hoden této cti. Mezitím zazpíval kněz u oltáře Gloria in excelsis Deo. Se zbožným zápalem se přidali ke zpěvu věřící v kapli i venku. Poutník však poklekl a s tváří ukrytou v trávě se dal do pláče a vzlykání. Po zaznění slavnostního Creda přitiskl svou pravačku na srdce a z jeho úst se zajíkavě ozývalo: "Já věřím………věřím……..tak, jako jsem dříve věřil..než.." Poslední slovo však vyslovil tak tiše, že ho okolní věřící neslyšeli.
    Slavnostní vysvěcení skončilo. Návštěvníci se pomalu vraceli do svých domovů posílení ve své víře a s nadějí v srdcích, že zlé časy skončily. Poutník zůstal u kostelíka a po odchodu posledních věřících bázlivě do něho vstoupil. Zůstal však stát u dveří, s obdivem pohlédl na uctívanou sošku Matky Boží a tichým hlasem pronášel: "Paní, dárkyně….Matko! Smí tě pozdravit ztracený syn, který tě pro pýchu a nerozum opustil? Prosím tě zde na tomto místě o odpuštění. Na místě, kde jsem tě urazil svými řečmi a činy. Nyní chci prožít zbytek svého života ve tvé blízkosti v pokání a modlitbách. "
    Poslední sluneční paprsky ozářily prostory kaple a několik z nich i zamyšleného poutníka. Se svolením vrchnosti si vystavěl nedaleko kaple dřevěnou roubenou chalupu a veškerý svůj čas věnoval modlitbám, práci a vyprávěl lidem o své pouti světem. Každý den ho navštěvovaly místní děti, aby jim poutník vyprávěl o Matce Boží a svatých místech, které při své cestě navštívil. Také dospělí žádali moudrého muže často o radu a poučení. Každý starcův pohled, každé jeho slovo a dotyk prozrazovaly lásku k bližním. Zanedlouho se stal váženým a milovaným spoluobčanem, kterého znali i daleko za hranicemi Bílé Vody. A když se vesničané shromáždili ke společné pobožnosti, tak často na závěr pronesl několik povzbuzujících slov o lásce Matky Boží ke všem potřebným. Rádi poslouchali jeho slova a postupem času ho stále více pokládali za svatého muže. Pouze nikdo nevěděl nic o jeho minulosti a stařec nikomu neodpověděl na otázku odkud pochází a co dělal dříve. Jeho obvyklá odpověď byla: "Bude-li to vůle Boží, tak v pravý okamžik odhalím závoj, který mi zatím nedovoluje na tyto otázky odpovědět."
    A tento okamžik přišel. Uplynulo deset let od jeho příchodu do Bílé Vody. Deset let věnoval svou práci a znalosti pro dobro všech spoluobčanů a také péči o kapli. Toho dne se náhle ozval zvon kaple a udivení vesničané uviděli v kapli ležet na zemi poutníka, který z posledních sil tahal za provaz zvonu. Polekaně chtěli umírajícího zvednout a uložit na lůžko.
    Stařec k nim promluvil tichým hlasem: " Děti! Nejstarší syn Marie opouští toto slzavé údolí a také vás. Nejčistější mi byla matkou, když jsem již jako chlapec zdobil její obraz květy. Byl jsem tehdy šťastný. Jako muž jsem se stal knězem a šířil jsem její slávu dále…" Starý zavřel oči a tváří mu projel záchvěv bolesti. Oči mu zalily slzy a pomalu stékaly na jeho šedý vous. Kolemstojící nechtěli poutníka rušit v jeho myšlenkách a se vzlykáním se mnozí tiše modlili.
    Po delší odmlce pokračoval umírající: "Pýcha a nerozum způsobila, že jsem se odřekl své víry i Matky Boží. Přestal jsem být knězem. Později jsem chtěl přehlušit výčitky svědomí křikem a násilím. Přesto jsem zůstal nešťastný a rozervaný…..A jednoho dne uhodil do tohoto kostelíka blesk a ten mi otevřel znovu oči. Odešel jsem navštívit místa, kde nám naše milá Paní darovala Ježíše. Navštívil jsem místa jeho života i smrti, jeho vzkříšen텅a jako odměnu jsem směl prožít zbytek svého života v místě, kde jsem před lety pochybil…"
    Poslední slova byla sotva slyšitelná. Jen několik vteřin po nich vydechl naposled.
    Mariánský obraz byl po vybudování nového velkého farního kostela do něho přenesen a umístěn nad hlavním oltářem. Dodnes je všemi uctíván.