O červené vodě

Hranici mezi městem Javorník a malou, idylicky položenou vesničkou Bílá Voda tvoří Červenka, velmi malý potůček tekoucí z hor ležících na západě, prořezávající s mumláním a bubláním trochu bažinatou rovinu Komáří dolinky a potom pokojně spěchající dále proti Východu .

Voda je průzračná , tak čirá, že můžete spatřit každý kamínek, každé písečné zrnko, každou rybičku. Kdo dal tomto potůčku zdánlivě nevhodný název, takové téměř bezdůvodné jméno? Zaposlouchejme se tedy do tajemného zurčení čilého dítěte hor!
Nesrozumitelné je jeho tajemné šepotání tam, kde se křižuje s cestou na Bílý Potok, kde lidé spěchají a nevšímavě k okolí hlučně cestují sem a tam. V Komáří dolince, kde nás žádný člověk více neruší, kde vane tichý a mírný vlahý lesní vánek, tam si sedněme na tvrdý břeh potůčku a naslouchejme, poslouchejme. Mazlivě se dotýkají svěží vlnky ruky návštěvníka, když je ponoří do vod potoka.

A potůček začal náhle vyprávět:
Když císař Ferdinand II. po svém zvolení německým císařem v roce 1619 byl nucen zahájit válku proti vnějším i vnitřním nepřátelům, ano nepřátelská vojska roku 1621 vpadla dokonce do Slezska a jednu část na delší dobu obsadili, získal v Albrechtu Valdštejnovi neobvykle schopného ochránce svých císařských práv.

V poměrné krátké době byli cizí vetřelci zahnáni.

Valštejn se následkem svých úžasně vzrušujících úspěchů stal brzy terčem závisti jiných císařských vojevůdců. Závist na něm spočívala dokonce ještě i tehdy, když byla německá říše vážně ohrožena obávaným švédským vojskem. Jeho odpůrci ho nechali v roce 1634 v Chebu zavraždit.

Zavraždění udatného Valštejna byla velká křivda, která se hořce vymstila. Byl to on, který Švédy tvrdě poučil, že ve Slezsku běsnit nesmějí. Tak ale....

V den svaté Markéty se roku 1639 utkali zde na úpatí kopce a v horských lesích kolem dokola švédští vojáci s císařskými. Došlo k vražedné bitvě. Křik a rozkazy, pak nářek, sténání, bědování a proklínání se vznášely vzduchem.

Dlouho se válečnické štěstí nepřiklánělo na žádnou stranu, chvíli se příklánělo k císařským a v jinou k jejich protivníkům.Slunce se již chystalo zapadnout a soupeři vyrazili znovu proti sobě k poslednímu útoku - tentokrát stálo štěstí na straně císařských.

Byla to draze zaplacená výhra. Bojiště bylo zcela pokryto těly padlých. Prolité krve bylo tolik, že nestačila vsáknout a tenkými stroužky stružkami odtékala do potůčku, který se jí zbarvil.
Již nikdy od té doby nemusel horský potůček spolu se svými vlnami odnášet lidskou krev, ale stále nám jeho jméno připomíná strašlivé krveprolévání : "červená voda" - potok Červenka.....